Rubrika: Fotky s příběhem

Nedělní srpnové odpoledne, v noci průtrž mračen, závodní trať rozmočená, hlavní závod, napětí před startem, tůrování motorů, všude bláto, napětí vrcholí, ryčná hudba, odpočítávání startu, mávnutí startovního praporku, řev motorů, pach benzínu a oleje, jezdci vyrážejí a již jsou v první zatáčce, kde se rozhoduje o pořadí do další části závodu. Nepřehledná vřava, chumel jezdců, bláto lítá, první pády a ztracené naděje a zároveň zbytek jezdců se kolem mihne vstříc touze po vítězství.

Snímek vznikl na Mezinárodním mistrovství ČR 2022 v motokrosu v Pacově. Zaslal jsem jej do soutěže Canon Redline challenge 22 s tématem “ Příběh ve zlomku vteřiny “ který v této mezinárodní soutěži zvítězil.

Snímek a text Jiří Durdík

Psal se rok 1969. Bylo krátce po skončení „Pražského jara“. Někteří umělci ještě stihli prezentovat svou tvorbu. Tak to bylo i se sochaři, kterých díla se stačila ještě instalovat.

V té době jsem pracoval na cyklu „Plastiky Trenčína“, který byl pak vystaven na výstavě „Cykly a seriály“ Košice. Cyklus tvořily tři fotografie. „Madona“, „Mateřství“ a „Dulcinea“. První dvě byly plastiky z kamene a ta třetí bylo dílo vytvořené svařovací technikou.

A právě „Dulcinea“ měla zvláštní osud. Plastika byla umístěna na prostranství před základní školou. Řediteli školy, který byl moc konzervativní a ideologicky na výši, se plastika nelíbila. A jednou odpoledne vzal pilku na kov a plastiku ve výši kotníků prostě uřízl. Naštěstí si toho všimli lidé a tak plastiku vzali a odnesli. Jinak by skončila ve šrotu. Vzali ji do areálu nemocnice, kde ji „důstojně“ umístili, tak že ji zakopali po kolena do země. Ale existovala. To však netrvalo dlouho a přece skončila ve šrotu. (Snad, anebo, ji má někdo doma na zahrádce.)
Poučení: Vždy se najdou lidé, kteří svou zlost vybijí takhle. Číst dále >

Zamyšlení z Paříže

Začátkem prosince 2019 jsem odjela do Českého centra v Paříži, které se nachází v 18 rue Bonaparte nedaleko Louvre. Měla jsem v úmyslu fotografovat vánoční atmosféru tohoto živého města.

Duha nad Louvrem mne přivedla na myšlenku, že jde o dobré znamení našeho fotografického snažení. Při procházkách městem mne zaujaly další situace, ze kterých se vyklubala právě soutěž o Mistra svazu a její budoucnost.  Ze 7 fotografií lze vyčíst, že přece jen má tato soutěž budoucnost, neboť fotografická tvorba má sílu i když býváme i unaveni.  

Jana Hnilicová, Paříž 2020   

„Ačkoliv se to na první pohled nezdá, fotili (měkké „i“ je správně, poslední roky fotíme holky hlavně ve dvojici) jsme jen pár metrů od průmyslového areálu na okraji Prahy.
Stačí prolézt křovím a jste v jiném světě.
Už nejspíš nezjistíme, jak starý je vor, na kterém se projela Magdaléna, a kdo ho vyrobil.
Přesně za tahle místa jsem vděčná mé drahé půlce, bez něj by byla spousta fotek o dost chudší.“

Text a foto Martina Šimková

Všude omílaný koronavirus způsobil, že hradní stráž opustila své obvyklé stanoviště a strážní budky na Pražském hradě zůstaly zcela opuštěné.
Chybějící turisté navíc umožnili klidné focení, které jsme si užili.
Že nás budou restauratéři na ulici lákat na svoje prázdné zahrádky, to jsem zažil naposled v Itálii a nikdy by mě nenapadlo, že to zažiju i v Praze.

Text a foto Roman Löwinger, modelka Anna Bártová.

Příběh fotografie na závěr.

Jako postarší člen SČF jsem se snažil svými příběhy, jak fotografie vznikly, vlastně povzbudit další členy k větší aktivitě a snažení i v čase pandémie. Nějak se to nepovedlo a poctivá snaha nenašla větší odezvu. Škoda, moc mě to mrzí. Žhavá současnost dává o sobě vědět naprosto všude. Takže prosím, omluvte mě, že posílám již jen poslední příběh. Jinak všem nadšencům přeji vše dobré a hodně úspěchů na fotografickém poli.

Takže ten příběh. V mojí nové knize pod názvem „Letní lidé 2“ je rovněž snímek ženského klínu, ovšem v plavkách, za kterými je zastrčená peněženka. V obou rukách totiž tato dáma nesla piva svým přátelům sedícím v restauraci u stolu…

Váš František Dostál

Vietnam je známý i tím, že má několik zajímavých oblastí s pískem. Ano, má pouště! Dokonce s různými barvami písku. Já měl možnost nahlédnout na jednu z nich nedaleko městečka Mũi Né, kde jsou rudé duny. Znáte to sami, nejlépe se v poušti fotí za rozbřesku nebo těsně před západem slunce, abychom měli krásné vlnky písku a stínů jednotlivých přesypů…Já si to také tak naplánoval a přemluvil rodinu, aby tam se mnou zajeli. Jak už to bývá ve Vietnamu tradicí, tak cesta, která trvá 20 minut, trvala hodinu!!! Příčinou jsou špatné cesty, plno motocyklistů, kteří vás brzdí, ale i třeba šofér, který nezná nikdy dobře správný směr.

Dojeli jsme na duny samozřejmě po západu slunce, stíny nikde a všude tolik lidí, že nešlo najít kousek volného prostoru pro kompozici. Byl jsem dost zklamán. Ale všechno zlé je k něčemu dobré! Všiml jsem si zajímavých barev na nebi a až pitoreskně vypadající lidi na hraně duny. Teleobjektiv situaci ještě znásobil a ejhle! Doma jsem přišel na to, že se mi podařilo vyfotit něco, co jsem vůbec nečekal! Představuji vám vítězný snímek soutěže Canon.cz v sekci minimalismus.

Foto a text: Pavel Zubek