Pocta osobnosti – Petr Sikula Fotografie s ekologickým podtextem
Výstava věnovaná Petru Sikulovi je po K.O.Hrubém. Zdeňku Voženílkovi, Václavu Jírů, Jánu Šmokovi a Ladislavu Postupovi již šestým projektem v rámci cyklu Pocta osobnosti, který si klade za cíl připomenout díla a osobnosti, jejichž význam nebyl v kontextu dějin české fotografii zcela doceněn.
Zařazení Petra Sikuly do souborné výstavy Domov sedí, neboť právě on jako jeden z prvních upozornil na ekologické pozadí lidské krajiny. Fotograficky zdokumentoval ohrožení našeho „doma“ pokračující devastací přírody. S tímto varováním ostře kontrastují jeho idylické snímky slovenských hor, vesniček, romských osad a prostého života v nich.
Petr Sikula se narodil v říjnu 1941 ve Zlíně, mládí prožil v Uherském Brodě. Absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně (1969). „Po ukončení školy jsem dostal echo, že tady (v Ostravě) ve Stavoprojektu hledají člověka, který umí fotografovat architekturu. Ještě navíc s příslibem bytu,“ prozrazuje v jednom z rozhovorů. A tak se z jižní Moravy přestěhoval do“černého města“. Více než dvacet let pak dokumentoval jeho rozvoj, proměny, ale také upozorňoval na problémy spjaté s rozvojem těžebního průmyslu.
V době nástupu do povolání v roce 1969 měl za sebou řadu fotografických zkušeností. Pod vlivem svého učitele K.O. Hrubého se věnoval lidem z posledních autentických oblastí Slovenska – Liptova, v roce 1968 vytvořil pozoruhodnou reportáž o vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Brna, kde měla stejně jako v celém Československu zabránit domnělé kontrarevoluci. Od roku 1967 byl zakládajícím členem brněnské skupiny EPOS (spolu s Jiřím Horákem, Rostislavem Košťálem a Františkem Maršálkem). Již při školním workshopu ( jak bychom výjezdy studentů do Liptova s K.O.Hrubým teď nazvali) prozrazují Sikulovy fotografie, například dramaticky osvětlený hřbitůvek nad žebrovitými políčky, svým kontrapunktem konečnosti člověka a majestátu přírody, světla a stínu, plodnosti a smrti pozdější autorovo směřování.
