Autor: ClaudePress

„Je to způsob, jak vzdělávat své oči, a ještě víc. Zírejte, vyzvídejte, naslouchejte, poslouchejte za dveřmi.“

— Walker Evans

Walker Evans (1903–1975) se narodil v St. Louis a původně chtěl být spisovatelem. Po pobytu v Paříži se koncem dvacátých let vrátil do New Yorku a začal fotografovat. Proslavil se v letech 1935–1937, kdy pracoval pro vládní program Farm Security Administration a dokumentoval dopady velké hospodářské krize na americký venkov. V létě 1936 strávil se spisovatelem Jamesem Ageem několik týdnů mezi chudými pachtýři v Alabamě. Odtud pochází i portrét Allie Mae Burroughs nahoře a z této cesty vznikla kniha Let Us Now Praise Famous Men (1941). V roce 1938 mělo newyorské Muzeum moderního umění jeho výstavu American Photographs, vůbec první samostatnou výstavu fotografa v jeho historii. Později dvacet let pracoval pro časopis Fortune a od roku 1965 učil fotografii na Yaleově univerzitě.

Evansova slova jsou vlastně rada, jak se dívat. Místo pohledu letmého, při kterém oko jen potvrzuje, co už zná, doporučuje pohled vytrvalý, skoro nezdvořilý. Ten jeho fotografie charakterizuje: jsou čelní, klidné a bez efektů, a přesto z nich čteme celé životy. Vyzvídat a naslouchat k tomu patří, protože dobrý snímek nevzniká jen v hledáčku, ale i v tom, co o místě a lidech víme. Evans sám mluvil o „dokumentárním stylu“, tedy o fotografii, která vypadá jako prostý záznam, ale je výsledkem pečlivého výběru. Vzdělané oko podle něj nepřichází samo, musí se cvičit každý den. Číst dále >

„Fotografická teorie se dá naučit za hodinu, první kroky praxe za jediný den. Co se ale naučit nedá, je cit pro světlo a umělecké vnímání jeho účinků. A ještě méně pochopitelná je morální inteligence vašeho modelu – ona rychlá vnímavost, jež vás uvede do spojení s ním.“

— Nadar (Gaspard-Félix Tournachon)

Gaspard-Félix Tournachon, světu známý pod pseudonymem Nadar (1820–1910), patřil k prvním velkým portrétním fotografům historie. Ve svém pařížském ateliéru na Boulevard des Capucines vyfotografoval takřka celou generaci francouzských umělců a myslitelů – Baudelaira, Sand, Liszta, Dumase i Rossiniho. Byl také průkopníkem letecké fotografie z balonu a jedním z prvních, kdo fotografoval při umělém osvětlení v pařížských katakombách a stokách.

Nadarova slova zůstávají překvapivě aktuální i po více než 170 letech: technickou stránku fotografie – expozici, clonu, práci se světlem – lze zvládnout poměrně rychle. Skutečným uměním portrétu je ale schopnost navázat s fotografovaným člověkem okamžitý, důvěrný kontakt, který teprve umožní zachytit „nejvlastnější a nejpříhodnější podobu“ – tedy něco, co se za technikou přístroje pouze skrývá, ale technikou samotnou vzniknout nemůže. Číst dále >

„Věřím, že fotografie miluje banální předměty, a já miluji život věcí.“

— Josef Sudek

Josef Sudek (1896–1976), přezdívaný „básník Prahy“, patří k nejvýznamnějším českým fotografům 20. století. V první světové válce přišel o pravou ruku, přesto se s neúnavnou trpělivostí věnoval fotografii dalších šest desetiletí – pracoval s velkoformátovými přístroji, kontaktními kopiemi a dlouhými expozicemi, které vyžadovaly téměř meditativní klid. Proslavily ho cykly Praha panoramatická, Okno mého ateliéru a jeho tiché zátiší se sklenicemi, vejci a spadaným listím na parapetu okna v ateliéru na Újezdě.

Sudkova věta o lásce k banálním předmětům míří přímo k jádru fotografického vidění: není třeba honit dramatické scény ani exotická místa, aby fotografie měla sílu. Stačí sklenice vody na parapetu, kousek chleba nebo pomačkaný papír – když je fotograf ochoten se zastavit a dívat se dost dlouho a dost pozorně, obyčejná věc odhalí vlastní charakter, texturu i příběh. Tahle trpělivost, ne technika, byla Sudkovým skutečným nástrojem. Číst dále >

„Fotografie je jazyk, který lidem dává příležitost vidět to, co jste viděli Vy.“

— Sebastião Salgado

Sebastião Salgado se narodil roku 1944 v Brazílii a původně vystudoval ekonomii. Fotografii se začal věnovat až ve svých třiceti letech, kdy odjel pracovat do Afriky. Tato zkušenost zcela změnila jeho životní cestu. Stal se jedním z nejvýznamnějších dokumentárních fotografů 20. a 21. století, proslulých svou schopností zachytit lidské utrpení i krásu přírody s nesmírnou empatií a technickým mistrovstvím.

Salgadova tvorba je výjimečná svou morální hloubkou. Nefotografuje jen obrazy – fotografuje příběhy, dějiny a svědectví. Projekty jako Exodus (dokumentace uprchlíků), Workers (svět fyzické práce) nebo Genesis (nedotčená příroda planety) trvaly vždy několik let a výsledkem byly knihy i výstavy, které obletěly svět. Salgado věřil, že fotografie má schopnost měnit svědomí lidí a vyvolávat potřebnou diskusi. Číst dále >

„Fotografie není jako malířství. Existuje tvůrčí zlomek sekundy, kdy pořizujete snímek. Vaše oko musí vidět kompozici nebo výraz, který vám nabízí samotný život, a musíte instinktivně vědět, kdy zmáčknout závěrku. To je chvíle, kdy je fotograf tvůrcem.“

— Henri Cartier-Bresson

Číst dále >

„Fotografie je jazyk, který dává lidem příležitost vidět to, co jsem viděl.“

— Sebastião Salgado

Sebastião Salgado (8. února 1944 – 2025) byl brazilský fotograf světového věhlasu, jehož jméno se stalo synonymem pro dokumentární fotografii s hlubokým humanistickým přesahem. Původně ekonom, který se fotografii začal věnovat ve svých třiceti letech, se brzy stal jedním z nejvlivnějších fotografů 20. století. Jeho projekty – Workers (Dělníci), Migrations (Migrace) a Genesis – jsou rozsáhlými vizuálními básněmi o lidstvu a přírodě, na nichž pracoval desítky let.

Když Salgado říká, že fotografie je jazykem umožňujícím druhým vidět to, co viděl on, odhaluje podstatu svého fotografického poslání. Nestačilo mu zachytit realitu – chtěl ji sdílet tak, aby druhý člověk mohl prožít to, co on sám. Fotografie pro něj nebyla pouhým dokumentem, ale mostem mezi různými světy: světem brazilského zlatokopa v důlní jámě Serra Pelada a světem evropského diváka v muzejní galerii. Tento pohled je výzvou pro každého fotografa – jaký jazyk tvořím já svými snímky? Číst dále >

„Fotografie je pro mě umění pozorování. Jde o hledání něčeho zajímavého na obyčejném místě… Zjistil jsem, že má jen málo společného s tím, co vidíte, a vše závisí na tom, jak to vidíte.“

— Elliott Erwitt

Elliott Erwitt (1928–2023) byl jedním z nejvýraznějších fotografů 20. století. Americký fotograf francouzského původu strávil šedesát let zachycováním každodenního života s neopakovatelným smyslem pro humor a lidskost. Byl členem prestižní agentury Magnum Photos a jeho práce se stala ikonou humanistické fotografie – od politiků a filmových hvězd po bezejmenné tváře z ulic celého světa.

Erwittovo moudro odhaluje jádro fotografického vidění: nejde o to mít nejdražší výbavu ani být na správném místě ve správnou dobu. Jde o způsob pohledu. Dva fotografové mohou stát na stejném místě, a přesto jeden odejde s prázdnýma rukama, zatímco druhý s nesmazatelným okamžikem. Tento dar – vidět tam, kde jiní přehlédnou – lze kultivovat, trénovat a rozvíjet. Erwitt sám říkal, že „všechna technika světa nevynahradí neschopnost si věcí všímat.“ Číst dále >