„Věřím, že fotografie miluje banální předměty, a já miluji život věcí.“
— Josef Sudek
.jpg){kind=link}
Josef Sudek (1896–1976), přezdívaný „básník Prahy“, patří k nejvýznamnějším českým fotografům 20. století. V první světové válce přišel o pravou ruku, přesto se s neúnavnou trpělivostí věnoval fotografii dalších šest desetiletí – pracoval s velkoformátovými přístroji, kontaktními kopiemi a dlouhými expozicemi, které vyžadovaly téměř meditativní klid. Proslavily ho cykly Praha panoramatická, Okno mého ateliéru a jeho tiché zátiší se sklenicemi, vejci a spadaným listím na parapetu okna v ateliéru na Újezdě.
Sudkova věta o lásce k banálním předmětům míří přímo k jádru fotografického vidění: není třeba honit dramatické scény ani exotická místa, aby fotografie měla sílu. Stačí sklenice vody na parapetu, kousek chleba nebo pomačkaný papír – když je fotograf ochoten se zastavit a dívat se dost dlouho a dost pozorně, obyčejná věc odhalí vlastní charakter, texturu i příběh. Tahle trpělivost, ne technika, byla Sudkovým skutečným nástrojem.
Zkuste si dnes tuto lekci ověřit sami: vyberte jeden všední předmět ve své domácnosti – hrnek, klíče, ovoce na míse – a věnujte mu deset minut jen pozorováním světla, které na něj dopadá v různou denní dobu. Teprve pak zvedněte fotoaparát. Možná zjistíte, že nejzajímavější motiv vůbec nemusíte hledat daleko od svého stolu.
Zdroj citátu: PhotoQuotes.com | Obrázek: Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0