Výstava věnovaná Petru Sikulovi je po K.O.Hrubém. Zdeňku Voženílkovi, Václavu Jírů, Jánu Šmokovi a Ladislavu Postupovi již šestým projektem v rámci cyklu Pocta osobnosti, který si klade za cíl připomenout díla a osobnosti, jejichž význam nebyl v kontextu dějin české fotografii zcela doceněn.
Zařazení Petra Sikuly do souborné výstavy Domov sedí, neboť právě on jako jeden z prvních upozornil na ekologické pozadí lidské krajiny. Fotograficky zdokumentoval ohrožení našeho „doma“ pokračující devastací přírody. S tímto varováním ostře kontrastují jeho idylické snímky slovenských hor, vesniček, romských osad a prostého života v nich.
Petr Sikula se narodil v říjnu 1941 ve Zlíně, mládí prožil v Uherském Brodě. Absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně (1969). „Po ukončení školy jsem dostal echo, že tady (v Ostravě) ve Stavoprojektu hledají člověka, který umí fotografovat architekturu. Ještě navíc s příslibem bytu,“ prozrazuje v jednom z rozhovorů. A tak se z jižní Moravy přestěhoval do“černého města“. Více než dvacet let pak dokumentoval jeho rozvoj, proměny, ale také upozorňoval na problémy spjaté s rozvojem těžebního průmyslu.
V době nástupu do povolání v roce 1969 měl za sebou řadu fotografických zkušeností. Pod vlivem svého učitele K.O. Hrubého se věnoval lidem z posledních autentických oblastí Slovenska – Liptova, v roce 1968 vytvořil pozoruhodnou reportáž o vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Brna, kde měla stejně jako v celém Československu zabránit domnělé kontrarevoluci. Od roku 1967 byl zakládajícím členem brněnské skupiny EPOS (spolu s Jiřím Horákem, Rostislavem Košťálem a Františkem Maršálkem). Již při školním workshopu ( jak bychom výjezdy studentů do Liptova s K.O.Hrubým teď nazvali) prozrazují Sikulovy fotografie, například dramaticky osvětlený hřbitůvek nad žebrovitými políčky, svým kontrapunktem konečnosti člověka a majestátu přírody, světla a stínu, plodnosti a smrti pozdější autorovo směřování.
V Ostravě, ale i v Havířově a Karviné vedle profesionálního fotografování nových staveb a uměleckých děl spjatých s architekturou, kde se podle svých slov snažil fotit „živou architekturu“, vytváří v 70. a 80. letech minulého století pozoruhodné a neopakovatelné cykly Člověk a krajina či Příroda a civilizace, v nichž spojuje generační rebelství skupiny Epos, její smysl pro provokaci a inscenaci lidských postav, často aktů, jako symbolů lidského údělu, v ponurých scenériích tajemných krajin, s otázkou vlivu těžby a hutnictví na krajinu, na životní prostředí, a neposledně na lidský život. Jeho snímky jsou provokující, dokumentující i varující. Sikula bývá označován za průkopníka ekologické fotografie, jeho přínos k tomuto proudu lze považovat za zcela jedinečný.
Na ekologické i tvůrčí vyznění fotografií má vliv jeho krajinářská výzbroj i cit pro dokument a reportáž, jež se odrážejí i v dalších současně vznikajících cyklech: Ostravská krajina, za nějž získal v roce 1974 titul Mistra Svazu českých fotografů, či Lidé z hliněné vesnice s téměř sociologickým pohledem na úlohu fotografie. Působivě využívá velkoformátové techniky a širokoúhlých objektivů.
Sikulovy apokalyptické snímky ostravských souvislostí ilustrují rozporuplnost doby i schopnost fotografie nejen dokumentovat, ale přímo pojmenovat její velké problémy, které jsou stále živé.
Od roku 1978, kdy zůstává na „volné noze“, obrací Sikula pozornost k užité fotografii. Vznikají panoramatické cykly – kalendáře a publikace. S nakladatelstvím Montanex vydal řadu knížek panoramatických snímků z Chráněné krajinné oblasti Severní Moravy – Jeseníky, Nízký Jeseník, Poodří, Beskydy a další. Je autorem několika fotografických instalací: použití velkoformátové fotografie v interiéru typické pro tehdejší dobu. Stále fotografuje Ostravu. V srdci nadále zůstává nadšeným krajinářem. Příroda se v jeho pojetí vyvíjí od heckelovských inspirací po barevně stylizovaný obraz. Z nejnovější tvorby upoutá publikace Opava, nabízející neobvyklou podobu rozvíjejícího se města. K profilu všestranného fotografa patří také série obvykle i neobvykle pojatých aktů (Akt v průmyslové krajině).
Nejúspěšnější ostravský fotograf má za sebou okolo 90 autorských výstav a účast na více než 200 výstav společných. Je držitelem pěkné řádky cen a vyznamenání, z nichž nejzajímavější je první cena soutěže Svět pro všechny na Photokině 1974. Je zastoupen ve významných fotografických sbírkách doma i v zahraničí, včetně sbírky fotografií Svazu českých fotografů, z níž je vybrána většina snímků této výstavy. Může se pochlubit několika desítkami publikací. Od roku 1990 patří ke známým členům skupiny Oslava. Žije a tvoří dosud v Ostravě.
I když se Petr Sikula dočkává i v dnešní době výstav a publikací, je to většinou v regionálním měřítku. Význam jeho rozmanité tvorby, zejména jako jedné z ikon v té době teprve počínajícího ekologického hnutí, by si zasloužil zasvěcený rozbor v souvislosti celé české fotografie. Vizuálně náročné fotografické obrazy s ekologickým podtextem, které někdy i bezděčně stvořil, jsou stále symbolem ohrožené přírody a omezení lidského počínání, podkladem k zamyšlení nad oprávněním dobývání a podmaňování světa.
VĚRA MATĚJŮ