Ve Vietnamu jsem byl  po druhé a jako industriální fotograf jsem se už doma před odletem připravil na jednodenní výlet do průmyslové aglomerace Hai Phong, kde se nachází malá čtvrť se slévárničkami. V doprovodu několika Vietnamců se nám podařilo slévárny po delším bloudění nalézt, jenže v neděli se v nich nepracovalo. Byl jsem zklamán neb jsem věděl, že se tu už asi nevrátím z důvodu bohatého programu následujícího pobytu v této krásné zemi. S focením průmyslu jsem se už tedy pro letošní vietnamskou anabázi rozloučil. Ale má touha vyfotit si slévače v práci byla natolik silná, že jsem den před odletem do vlasti využil volna (rodina jela nakupovat dárky)a domluvil si taxikáře, který neznal ani význam mezinárodního slova STOP. Do 150 km vzdáleného Hai Phong jsem ho naváděl pomocí naši apky Mapy.cz, jelikož on byl s autem nejdále asi 50 km od svého bydliště. Byl pracovní den a v komplexu asi 15 sléváren v 10:00 nikdo nepracoval!!! Zase smůla?! Vietnamci všude leželi na rohožích a podřimovali nebo popíjeli zelený čaj a pokuřovali něco silného z bambusových dýmek. Z komunikace jsem pochopil, že odlévat budou kolem dvanácté hodiny. Taxikáři jsem vysvětlil horko těžko, že bude muset čekat minimálně další dvě hodiny. Ve dvanáct hodin se začalo odlévat v několika slévárnách najednou a já běhal jako smyslu zbavený mezi nimi a fotil v neskutečné tmě malé človíčky, kteří  kmitali s těžkými naběračkami a odlévali žhavou litinu do předem připravených forem. Okolní teplota dosahovala 40°C a vlhkost se blížila téměř 100%!!! Byl jsem kompletně promočen, teklo ze mě jako z cedníku a došla mi voda! Zažíval jsem fotografický orgasmus, ale i totální dehydrataci. Myslel jsem, že omdlím. Nezbylo mi nic jiného než pít vodu ze džberu, kde byla spousta ledu, nějaké limetky a to vše se pilo jedním zčernalým plastovým okousaným kelímkem, který putoval z ruky do ruky, lépe řečeno z huby do huby. Pil jsem i přes to, že v Asii nemůžete pít vodu, která není balena!

Abych to zkrátil. Taxikáři jsem zaplatil tolik, kolik průměrný Vietnamec nevydělá ani za měsíc! Ráno jsem chytl neskutečný průjem, který se mě držel ještě doma po příletu z Vietnamu, také ústa byla zalita jedním velkým oparem. Ale co neuděláte pro snímky, po kterých toužíte už několik let?! Doma při úpravách těchto fotografií jsem zjistil, že to nasazení vlastního zdraví stálo za to! Fotografové, však to znáte!

Text a foto Pavel Zubek

Zasadil mě údajně drobný zemědělec Josef Vácha z chalupy Baráckých z Ovčár. Jasanů i jiných stromů se po 1. Světové válce sázelo mnoho. Sloužily jsme k úkrytu před deštěm, jako slunečník při obědě, k posezení a načerpání nových sil při práci na polích…

Za tu dlouho dobu co tu stojím, jsem viděl na polích růst pšenici i brambory. Viděl je ležet ladem i zasněžené. Byl jsem osamocený strom v širém poli, ke kterému se vztahovalo celé okolí, protože jsem byl jediným měřítkem. Viděl jsem lidi, kteří prodejem polí přes noc zbohatli a stali se z nich milionáři. Viděl jsem, jak byla pole po částech naložena na korby nákladních aut a odvezena. Viděl jsem předsedu vlády a několik ministrů, celé armády strojů a lidí Číst dále >