Dne 5. prosince nás opustil František Dostál, fotograf, který má na svém kontě tisíce fotografií, desítky knih a stovky výstav. Za svou celoživotní fotografickou tvorbu získal Cenu Ministerstva kultury v oboru zájmových uměleckých aktivit pro rok 2007.
Jako u téměř všech fotografů vyrostla Dostálova láska k fotografování už v dětství, průběžně se rozvíjela, na průmyslové škole strojní získal základy fotografické techniky, ale nikdy se neprofesionalizoval, do důchodového věku pracoval jako konstruktér obráběcích strojů. S fotografií srostl v jeden celek, stala se mu univerzálním jazykem, posláním, osudem. Svoboda vyznávaného a přiznávaného věčného amatéra mu přinesla statut samorostu české fotografie. Jeho tvorba má ustálenou podobu a okamžitě identifikovatelný rukopis vyznačující se neopakovatelným pozorovacím talentem, reportérskou pohotovostí, vnímavostí pro zajímavé situace, schopností konfrontovat a nacházet skryté významy, to vše okořeněno přiměřenou dávkou obrazového humoru.
Dostálovy fotografie nejsou dokumentární, třebaže výstižně dokumentují svou dobu, nejsou sociologickou či psychologickou sondou, jak je to dnes v módě, ale o všech těchto aspektech života vypovídají, jsou prostě obyčejně lidské, pro pokoukání, pro potěšení, pro zapamatování. „Nejvíc mě na mém fotografování hřeje poznání, že jsem dokázal dost lidí i potěšit,“ říkal Dostál, ale je třeba prozradit, že každý potěšený byl až druhý v pořadí. Čím se živila Dostálova tvorba, bylo především jeho vlastní potěšení, radost z „chodění s fotoaparátem“, radost z každého pořízeného snímku a jeho sdílení s divákem. Potěšení z osobní nezávislosti, nezaujatosti a nevázanosti. Ač solitérní fotograf, zúčastnil se více než 1500 výstav, minimálně padesát jich má samostatných. Pořídil tisíce fotografií a převážnou většinu z nich se mu podařilo i publikovat. V čem je skutečně rekordmanem, je počet vydaných knih. Jen namátkou jmenujme některé z nich: Život je prevít, ale krásnej, Šašek, to zní hrdě, Letní lidé, Život na psí knížku, Psy Dodal Dostál, Praha zezadu, Prahou jít a koukat, Toto město je na prodej, Paříž, Fotograf žije dvakrát, Fotořečiště, Pražský chodník vypráví, Nádraží Braník a mnohé další, jež vydal ve spolupráci s karikaturisty, esejisty a v nemalém počtu i s vlastními texty, jež mají také osobitý literární styl. Dostálovy fotografe jsou téměř stoprocentně černobílé a úplně stoprocentně pořízené klasickou analogovou technikou. I když mu tématem bylo vše lidské, nejblíže tomu bylo v Praze, tu měl prochozenou a profotografovanou také téměř stoprocentně. A jestliže ho nejvíc zajímali lidé, pak na druhém místě to byly jejich psi. Nejen v tom připomíná Elliota Erwitta, jehož vedle Viléma Reichmanna považuje za svůj fotografický ideál. V lehké ironii, chápající dobrosrdečnosti a sladkobolném úsměvu má blízko k Bohumilu Hrabalovi. Smysl pro karikaturu napovídá zálibu v Jaroslavu Haškovi.
Co je nejvíce sympatické na Dostálově tvorbě osamělého chodce a bravurního pozorovatele, je její nezasaženost módními trendy a stálost v proměnách dob. Jeho nové fotografie a nové knihy nám budou všem chybět.
VĚRA MATĚJŮ