Autor: Věra Matějů
Zemřel nepřekonatelný optimista
Dne 5. prosince nás opustil František Dostál, fotograf, který má na svém kontě tisíce fotografií, desítky knih a stovky výstav. Za svou celoživotní fotografickou tvorbu získal Cenu Ministerstva kultury v oboru zájmových uměleckých aktivit pro rok 2007.
Jako u téměř všech fotografů vyrostla Dostálova láska k fotografování už v dětství, průběžně se rozvíjela, na průmyslové škole strojní získal základy fotografické techniky, ale nikdy se neprofesionalizoval, do důchodového věku pracoval jako konstruktér obráběcích strojů. S fotografií srostl v jeden celek, stala se mu univerzálním jazykem, posláním, osudem. Svoboda vyznávaného a přiznávaného věčného amatéra mu přinesla statut samorostu české fotografie. Jeho tvorba má ustálenou podobu a okamžitě identifikovatelný rukopis vyznačující se neopakovatelným pozorovacím talentem, reportérskou pohotovostí, vnímavostí pro zajímavé situace, schopností konfrontovat a nacházet skryté významy, to vše okořeněno přiměřenou dávkou obrazového humoru.
Dostálovy fotografie nejsou dokumentární, třebaže výstižně dokumentují svou dobu, nejsou sociologickou či psychologickou sondou, jak je to dnes v módě, ale o všech těchto aspektech života vypovídají, jsou prostě obyčejně lidské, pro pokoukání, pro potěšení, pro zapamatování. „Nejvíc mě na mém fotografování hřeje poznání, že jsem dokázal dost lidí i potěšit,“ říkal Dostál, ale je třeba prozradit, že každý potěšený byl až druhý v pořadí. Čím se živila Dostálova tvorba, bylo především jeho vlastní potěšení, radost z „chodění s fotoaparátem“, radost z každého pořízeného snímku a jeho sdílení s divákem. Potěšení z osobní nezávislosti, nezaujatosti a nevázanosti. Ač solitérní fotograf, zúčastnil se více než 1500 výstav, minimálně padesát jich má samostatných. Pořídil tisíce fotografií a převážnou většinu z nich se mu podařilo i publikovat. V čem je skutečně rekordmanem, je počet vydaných knih. Jen namátkou jmenujme některé z nich: Život je prevít, ale krásnej, Šašek, to zní hrdě, Letní lidé, Život na psí knížku, Psy Dodal Dostál, Praha zezadu, Prahou jít a koukat, Toto město je na prodej, Paříž, Fotograf žije dvakrát, Fotořečiště, Pražský chodník vypráví, Nádraží Braník a mnohé další, jež vydal ve spolupráci s karikaturisty, esejisty a v nemalém počtu i s vlastními texty, jež mají také osobitý literární styl. Dostálovy fotografe jsou téměř stoprocentně černobílé a úplně stoprocentně pořízené klasickou analogovou technikou. I když mu tématem bylo vše lidské, nejblíže tomu bylo v Praze, tu měl prochozenou a profotografovanou také téměř stoprocentně. A jestliže ho nejvíc zajímali lidé, pak na druhém místě to byly jejich psi. Nejen v tom připomíná Elliota Erwitta, jehož vedle Viléma Reichmanna považuje za svůj fotografický ideál. V lehké ironii, chápající dobrosrdečnosti a sladkobolném úsměvu má blízko k Bohumilu Hrabalovi. Smysl pro karikaturu napovídá zálibu v Jaroslavu Haškovi.
Výstava na nádraží v Turnově
„Lákají mne neopakovatelné situace. Jak při setkání z divoce žijícími zvířaty, tak i s leteckou technikou a v neposlední řadě i s přírodními světelnými jevy, “ říká fotograf Miloš Koros.
Smutná zpráva
V pátek 28. října 2022 zemřel ve věku devadesáti jedna let fotograf Jiří Havel. Autor tisíců fotografií českých i zahraničních hor, zejména Krkonoš, jejich květin a stromů, černobílých i barevných pocitů a nálad, autor desítek či spíše stovek velkých obrazových kalendářů, autor více než dvaceti výpravných obrazových publikací, fotograf, který vystavoval své snímky na mnoha místech samostatně i na kolektivních výstavách, držitel titulu Osobnost české fotografie, bývalý člen SČF, rádce a přítel mnoha zájmových i profesionálních fotografů, člověk s krásným úsměvem. Ano, fotograf a člověk. Člověk a fotograf. Více nyní o něm jeho trutnohorský souputník Ctibor Košťál na Novinkách.cz a mnozí jeho obdivovaté v diskuzi k článku – https://www.novinky.cz/…/kultura-zemrel-jiri-havel…
Pocta osobnosti – Petr Sikula Fotografie s ekologickým podtextem
Výstava věnovaná Petru Sikulovi je po K.O.Hrubém. Zdeňku Voženílkovi, Václavu Jírů, Jánu Šmokovi a Ladislavu Postupovi již šestým projektem v rámci cyklu Pocta osobnosti, který si klade za cíl připomenout díla a osobnosti, jejichž význam nebyl v kontextu dějin české fotografii zcela doceněn.
Zařazení Petra Sikuly do souborné výstavy Domov sedí, neboť právě on jako jeden z prvních upozornil na ekologické pozadí lidské krajiny. Fotograficky zdokumentoval ohrožení našeho „doma“ pokračující devastací přírody. S tímto varováním ostře kontrastují jeho idylické snímky slovenských hor, vesniček, romských osad a prostého života v nich.
Petr Sikula se narodil v říjnu 1941 ve Zlíně, mládí prožil v Uherském Brodě. Absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně (1969). „Po ukončení školy jsem dostal echo, že tady (v Ostravě) ve Stavoprojektu hledají člověka, který umí fotografovat architekturu. Ještě navíc s příslibem bytu,“ prozrazuje v jednom z rozhovorů. A tak se z jižní Moravy přestěhoval do“černého města“. Více než dvacet let pak dokumentoval jeho rozvoj, proměny, ale také upozorňoval na problémy spjaté s rozvojem těžebního průmyslu.
V době nástupu do povolání v roce 1969 měl za sebou řadu fotografických zkušeností. Pod vlivem svého učitele K.O. Hrubého se věnoval lidem z posledních autentických oblastí Slovenska – Liptova, v roce 1968 vytvořil pozoruhodnou reportáž o vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Brna, kde měla stejně jako v celém Československu zabránit domnělé kontrarevoluci. Od roku 1967 byl zakládajícím členem brněnské skupiny EPOS (spolu s Jiřím Horákem, Rostislavem Košťálem a Františkem Maršálkem). Již při školním workshopu ( jak bychom výjezdy studentů do Liptova s K.O.Hrubým teď nazvali) prozrazují Sikulovy fotografie, například dramaticky osvětlený hřbitůvek nad žebrovitými políčky, svým kontrapunktem konečnosti člověka a majestátu přírody, světla a stínu, plodnosti a smrti pozdější autorovo směřování.
