Nová výstava ve Waldesu

Výstava Portréty známých osobností je dalším výběrem ze Sbírky fotografií SČF, uspořádaným v rámci projektu Historie a současnost SČF. Jde o soubor portrétních fotografií od Františka Drtikola přes Václava Jírů či Václava Chocholu k Miroslavu Jodasovi a Jovanu Dezortovi. Vystavují téměř dvě desítky fotografů, žijících i nežijících. Výstava kopíruje podobu sbírky, kde se prolíná profesionální a amatérská fotografie. Dokumentuje mimo jiné dobovou proměnu žánru portrétu i jeho variace u různých autorů. „Systém mé práce při fotografování portrétů spočíval často v komunikaci s portrétovaným a mým zájmem o jeho výjimečnost,“ prozradil například tajemství úspěchu svých portrétů Václav Chochola. K vidění jsou portréty herců, malířů, spisovatelů, státníků od historie až téměř po současnost.

Věra Matějů

Zemřel nepřekonatelný optimista

Foto Michal Tůma

Dne 5. prosince nás opustil František Dostál, fotograf, který má na svém kontě tisíce fotografií, desítky knih a stovky výstav. Za svou celoživotní fotografickou tvorbu získal Cenu Ministerstva kultury v oboru zájmových uměleckých aktivit pro rok 2007.

Jako u téměř všech fotografů vyrostla Dostálova láska k fotografování už v dětství, průběžně se rozvíjela, na průmyslové škole strojní získal základy fotografické techniky, ale nikdy se neprofesionalizoval, do důchodového věku pracoval jako konstruktér obráběcích strojů. S fotografií srostl v jeden celek, stala se mu univerzálním jazykem, posláním, osudem. Svoboda vyznávaného a přiznávaného věčného amatéra mu přinesla statut samorostu české fotografie. Jeho tvorba má ustálenou podobu a okamžitě identifikovatelný rukopis vyznačující se neopakovatelným pozorovacím talentem, reportérskou pohotovostí, vnímavostí pro zajímavé situace, schopností konfrontovat a nacházet skryté významy, to vše okořeněno přiměřenou dávkou obrazového humoru.

Dostálovy fotografie nejsou dokumentární, třebaže výstižně dokumentují svou dobu, nejsou sociologickou či psychologickou sondou, jak je to dnes v módě, ale o všech těchto aspektech života vypovídají, jsou prostě obyčejně lidské, pro pokoukání, pro potěšení, pro zapamatování. „Nejvíc mě na mém fotografování hřeje poznání, že jsem dokázal dost lidí i potěšit,“ říkal Dostál, ale je třeba prozradit, že každý potěšený byl až druhý v pořadí. Čím se živila Dostálova tvorba, bylo především jeho vlastní potěšení, radost z „chodění s fotoaparátem“, radost z každého pořízeného snímku a jeho sdílení s divákem. Potěšení z osobní nezávislosti, nezaujatosti a nevázanosti. Ač solitérní fotograf, zúčastnil se více než 1500 výstav, minimálně padesát jich má samostatných. Pořídil tisíce fotografií a převážnou většinu z nich se mu podařilo i publikovat. V čem je skutečně rekordmanem, je počet vydaných knih. Jen namátkou jmenujme některé z nich: Život je prevít, ale krásnej, Šašek, to zní hrdě, Letní lidé, Život na psí knížku, Psy Dodal Dostál, Praha zezadu, Prahou jít a koukat, Toto město je na prodej, Paříž, Fotograf žije dvakrát, Fotořečiště, Pražský chodník vypráví, Nádraží Braník a mnohé další, jež vydal ve spolupráci s karikaturisty, esejisty a v nemalém počtu i s vlastními texty, jež mají také osobitý literární styl. Dostálovy fotografe jsou téměř stoprocentně černobílé a úplně stoprocentně pořízené klasickou analogovou technikou. I když mu tématem bylo vše lidské, nejblíže tomu bylo v Praze, tu měl prochozenou a profotografovanou také téměř stoprocentně. A jestliže ho nejvíc zajímali lidé, pak na druhém místě to byly jejich psi. Nejen v tom připomíná Elliota Erwitta, jehož vedle Viléma Reichmanna považuje za svůj fotografický ideál. V lehké ironii, chápající dobrosrdečnosti a sladkobolném úsměvu má blízko k Bohumilu Hrabalovi. Smysl pro karikaturu napovídá zálibu v Jaroslavu Haškovi. Číst dále >

Smutná zpráva

V pátek 28. října 2022 zemřel ve věku devadesáti jedna let fotograf Jiří Havel. Autor tisíců fotografií českých i zahraničních hor, zejména Krkonoš, jejich květin a stromů, černobílých i barevných pocitů a nálad, autor desítek či spíše stovek velkých obrazových kalendářů, autor více než dvaceti výpravných obrazových publikací, fotograf, který vystavoval své snímky na mnoha místech samostatně i na kolektivních výstavách, držitel titulu Osobnost české fotografie, bývalý člen SČF, rádce a přítel mnoha zájmových i profesionálních fotografů, člověk s krásným úsměvem. Ano, fotograf a člověk. Člověk a fotograf. Více nyní o něm jeho trutnohorský souputník Ctibor Košťál na Novinkách.cz a mnozí jeho obdivovaté v diskuzi k článku – https://www.novinky.cz/…/kultura-zemrel-jiri-havel…

Pocta osobnosti – Petr Sikula Fotografie s ekologickým podtextem

Výstava věnovaná Petru Sikulovi je po K.O.Hrubém. Zdeňku Voženílkovi, Václavu Jírů, Jánu Šmokovi a Ladislavu Postupovi již šestým projektem v rámci cyklu Pocta osobnosti, který si klade za cíl připomenout díla a osobnosti, jejichž význam nebyl v kontextu dějin české fotografii zcela doceněn.

Zařazení Petra Sikuly do souborné výstavy Domov sedí, neboť právě on jako jeden z prvních upozornil na ekologické pozadí lidské krajiny. Fotograficky zdokumentoval ohrožení našeho „doma“ pokračující devastací přírody. S tímto varováním ostře kontrastují jeho idylické snímky slovenských hor, vesniček, romských osad a prostého života v nich.

Petr Sikula se narodil v říjnu 1941 ve Zlíně, mládí prožil v Uherském Brodě. Absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně (1969). „Po ukončení školy jsem dostal echo, že tady (v Ostravě) ve Stavoprojektu hledají člověka, který umí fotografovat architekturu. Ještě navíc s příslibem bytu,“ prozrazuje v jednom z rozhovorů. A tak se z jižní Moravy přestěhoval do“černého města“. Více než dvacet let pak dokumentoval jeho rozvoj, proměny, ale také upozorňoval na problémy spjaté s rozvojem těžebního průmyslu.

V době nástupu do povolání v roce 1969 měl za sebou řadu fotografických zkušeností. Pod vlivem svého učitele K.O. Hrubého se věnoval lidem z posledních autentických oblastí Slovenska – Liptova, v roce 1968 vytvořil pozoruhodnou reportáž o vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Brna, kde měla stejně jako v celém Československu zabránit domnělé kontrarevoluci. Od roku 1967 byl zakládajícím členem brněnské skupiny EPOS (spolu s Jiřím Horákem, Rostislavem Košťálem a Františkem Maršálkem). Již při školním workshopu ( jak bychom výjezdy studentů do Liptova s K.O.Hrubým teď nazvali) prozrazují Sikulovy fotografie, například dramaticky osvětlený hřbitůvek nad žebrovitými políčky, svým kontrapunktem konečnosti člověka a majestátu přírody, světla a stínu, plodnosti a smrti pozdější autorovo směřování. Číst dále >