Přihlásit se do kurzu velkoformátové fotografie lze na adrese https://www.cuahk.cz/akce/velkoformatova-fotografie-aneb-fotografovani-drevenymi-fotoaparaty/, kde se dozvíte i další podrobnosti o tomto kurzu v Hradci Králové.
Výstava nabízí soubor fotografií Emila Vejvody, člena fotoklubu Nekázanka, autora stovek snímků z vernisáží, tiskovek a dalších akcí věnovaných slavným ve fotografii i mimo ni. Výbor představuje řadu osobností, do jejichž blízkosti se fotograf dostal, i výběr z jeho volné tvorby. Poskytne nejen fotografický zážitek a pohled na fotografickou scénu uplynulých let, ale i zajímavou sondu do problematiky fotografického potrétu a reportáže.
Výstava Portréty známých osobností je dalším výběrem ze Sbírky fotografií SČF, uspořádaným v rámci projektu Historie a současnost SČF. Jde o soubor portrétních fotografií od Františka Drtikola přes Václava Jírů či Václava Chocholu k Miroslavu Jodasovi a Jovanu Dezortovi. Vystavují téměř dvě desítky fotografů, žijících i nežijících. Výstava kopíruje podobu sbírky, kde se prolíná profesionální a amatérská fotografie. Dokumentuje mimo jiné dobovou proměnu žánru portrétu i jeho variace u různých autorů. „Systém mé práce při fotografování portrétů spočíval často v komunikaci s portrétovaným a mým zájmem o jeho výjimečnost,“ prozradil například tajemství úspěchu svých portrétů Václav Chochola. K vidění jsou portréty herců, malířů, spisovatelů, státníků od historie až téměř po současnost.
Věra Matějů
Dne 5. prosince nás opustil František Dostál, fotograf, který má na svém kontě tisíce fotografií, desítky knih a stovky výstav. Za svou celoživotní fotografickou tvorbu získal Cenu Ministerstva kultury v oboru zájmových uměleckých aktivit pro rok 2007.
Jako u téměř všech fotografů vyrostla Dostálova láska k fotografování už v dětství, průběžně se rozvíjela, na průmyslové škole strojní získal základy fotografické techniky, ale nikdy se neprofesionalizoval, do důchodového věku pracoval jako konstruktér obráběcích strojů. S fotografií srostl v jeden celek, stala se mu univerzálním jazykem, posláním, osudem. Svoboda vyznávaného a přiznávaného věčného amatéra mu přinesla statut samorostu české fotografie. Jeho tvorba má ustálenou podobu a okamžitě identifikovatelný rukopis vyznačující se neopakovatelným pozorovacím talentem, reportérskou pohotovostí, vnímavostí pro zajímavé situace, schopností konfrontovat a nacházet skryté významy, to vše okořeněno přiměřenou dávkou obrazového humoru.
Dostálovy fotografie nejsou dokumentární, třebaže výstižně dokumentují svou dobu, nejsou sociologickou či psychologickou sondou, jak je to dnes v módě, ale o všech těchto aspektech života vypovídají, jsou prostě obyčejně lidské, pro pokoukání, pro potěšení, pro zapamatování. „Nejvíc mě na mém fotografování hřeje poznání, že jsem dokázal dost lidí i potěšit,“ říkal Dostál, ale je třeba prozradit, že každý potěšený byl až druhý v pořadí. Čím se živila Dostálova tvorba, bylo především jeho vlastní potěšení, radost z „chodění s fotoaparátem“, radost z každého pořízeného snímku a jeho sdílení s divákem. Potěšení z osobní nezávislosti, nezaujatosti a nevázanosti. Ač solitérní fotograf, zúčastnil se více než 1500 výstav, minimálně padesát jich má samostatných. Pořídil tisíce fotografií a převážnou většinu z nich se mu podařilo i publikovat. V čem je skutečně rekordmanem, je počet vydaných knih. Jen namátkou jmenujme některé z nich: Život je prevít, ale krásnej, Šašek, to zní hrdě, Letní lidé, Život na psí knížku, Psy Dodal Dostál, Praha zezadu, Prahou jít a koukat, Toto město je na prodej, Paříž, Fotograf žije dvakrát, Fotořečiště, Pražský chodník vypráví, Nádraží Braník a mnohé další, jež vydal ve spolupráci s karikaturisty, esejisty a v nemalém počtu i s vlastními texty, jež mají také osobitý literární styl. Dostálovy fotografe jsou téměř stoprocentně černobílé a úplně stoprocentně pořízené klasickou analogovou technikou. I když mu tématem bylo vše lidské, nejblíže tomu bylo v Praze, tu měl prochozenou a profotografovanou také téměř stoprocentně. A jestliže ho nejvíc zajímali lidé, pak na druhém místě to byly jejich psi. Nejen v tom připomíná Elliota Erwitta, jehož vedle Viléma Reichmanna považuje za svůj fotografický ideál. V lehké ironii, chápající dobrosrdečnosti a sladkobolném úsměvu má blízko k Bohumilu Hrabalovi. Smysl pro karikaturu napovídá zálibu v Jaroslavu Haškovi.
