Po zveřejnění jména Bohumila Kabourka na našich stránkách mne čekalo veliké překvapení. Přestože to je už víc než 30 let od posledních záznamů pana Kabourka, který ve svých sešitech zaznamenal svůj fotografický, a později soukromý život, tak jeho jméno není úplně zapomenuto. Když jsem se k sešitům dostal, oslovil jsem několik svých kamarádů fotografů, kteří by na Bohumila mohli vzpomenout. Pro většinu z nich bylo jeho jméno a účast na dění ve Svazu neznámé. Jen kamarád Pavel (85 roků) na něj vzpomínal, jako na předsedu našeho Svazu, ale nic víc.

Poté, co jsme zveřejnili první sešit, ozval se mi Antonín, člen Volného sdružení východočeských fotografů. S překvapením mi sdělil, že si na předsedu a aktivního organizátora Kabourka dobře pamatuje. Vzpomínal na jeho aktivní práci pro amatérskou fotografii ve Svazu a později v Družstvu Fotografia. Slovo dalo slovo a Antonín vyprávěl, jak se s Kabourkem potkával na mnoha akcích v gottwaldovském regionu. O tom ale možná až příště.

V dalším sešitu o Bohumilově fotografickém životě, se dozvídáme, jak se fotograf pracoval na pozici fotoreportéra krajských novin Naše Pravda.
Pokud si na internetu zadáte titul Naše Pravda, s podivem se Vám objeví aktuální internetový týdeník novodobé Komunistické strany Čech a Moravy. Zajímavé a stále poplatné. Ke starším vydání novin se lze, sice trochu komplikovaně, ale přeci dostat (https://ndk.cz/periodical/uuid:fe2a79b0-8691-11de-bbfc-000d606f5dc6). To pro Ty, kteří mají rádi historii a chtějí srovnat slova doby před padesáti lety a dnes.

Při pohledu na fotografie z druhého sešitu se mísí úsměv a obdiv.
Úsměv nad technikou a prací reportéra novin, které přinášely zprávy z Gottwaldova a širšího regionu. Jednoduché fotopřístroje, prostý blesk a kabourkův výmysl s dosvětlováním druhým bleskem. Dělnická brašna „Kabourkova kabela“, do které se, jak autor píše: „… vešly tři fotoaparáty, dva elektronické blesky (a tři svačiny pro kbk a dvě pro Skobu …)“. Vždy vzpomínám na chvíle, když jsem se já, mladý a hrdý fotograf setkával se staršími kamarády, jak říkávali: „Jo mít ty západní foťáky a ty filmy, to by byly fotografie.“ Dnes je máme a …
Údiv ale mnohem víc uznání nad prací, která nebyla nikdy lehká. Minimální technické vybavení, nedostupné materiály, složitá doprava na místo focení, omezení, co se smí s nesmí. A i přes tyto překážky z této doby máme nespočet nádherných snímků, jak ukazuje i nedávná repríza brněnské výstavy fotografa K. O. Hrubého v Praze. Uznání k práci, kterou, byť v duchu doby, reportéři odváděli na poli socialistické práce, sportu nebo zábavy.
Více než mnoho slov hovoří fotografie. Tak si je prohlédněte.

Příště se sejdeme nad sešitem s názvem JÁ A FOTO.

Vladimír Skalický
Lanškroun 2. 8. 2023