Čtvrtek, 23 Listopad 2017
ŠTÍTY VILÉMA HECKELA PDF Tisk Email
Heck155.jpgPo krátké době pokračuje seriál významných českých fotografů. Po Václavu Jírů, který byl iniciátorem sbírky, se věnujeme další legendě české fotografie Vilému Heckelovi.

Vilém Heckel ( 21. 5. 1918 – 31. 5.1970 )
byl fotografem, ke kterému se hlásila a stále hlásí řada českých fotografů přírody a speciálně horolezeckého sportu, a přesto stojí v poslední době poněkud stranou pozornosti.
Fotografovat začal pod vlivem otce, nadšeného turisty a fotoamatéra. Čtyři roky se učil u plzeňského fotografa Aloise Chmelíka.  Poté pracoval v Praze u firmy Indusfoto, ve fotografickém ateliéru Světozor a v ateliéru Illek a Paul.  
 
Od roku 1941 byl téměř patnáct let propagačním průmyslovým fotografem Zbrojovky Brno a Československé obchodní komory v Praze. Stal se členem Svazu československých výtvarných umělců a uznávaným fotografem i ve volné fotografii, kterou stále více věnoval přírodě. Při přípravě své první publikace Naše hory, která vyšla poprvé v roce 1954 a později v dalších vydáních v české i anglické verzi, přišel poprvé do kontaktu s horolezci. A bylo to setkání osudné. Atjosféra hor a velehor na pozadí neustálého nebezpečí, ale zároveň přirozeně lidské soudržnosti tohoto dobrodružného sportu dala vzniknout jeho nejlepším snímkům, životní lásce a úctě k přírodě. Jeho fotografie nejsou jen o přírodě, jsou o její duši, o filozofii vztahu člověka k ní. To jim dává majestát i ten strhující pocit úcty před nespoutanou, udivující i hrozící krásou, pro nějž zapomínal na strach, neváhal riskovat a experimentovat. Stal se dokumentátorem výstupů československého družstva horolezců. Vydává se s nimi do velehor, vzniká úchvatný a legendární Kavkaz, vystavovaný po celém světě a několikrát knižně zpracovaný. Převážně z kavkazských snímků byla uspořádána i první Heckelova výstava v Praze.
  V roce 1965 se zúčastnil první československé horolezecké výpravy do Afghánistánu. Hory si vybíral vyšší a  výstupy těžší, které poskytovaly více vzrušení. Získával horolezecké úspěchy, dostávalo se mu veřejného i uměleckého uznání. Nafotografoval stovky výborných záběrů. K propagaci svých myšlenek o filozofii přírody využíval  svých zkušeností s efekty reklamní fotografie z let počátečních. V té době již byl volným fotografem. Z jednotlivých horolezeckých výprav  – korsické Monte Cinto, Pákistán – vznikají výstavy i knihy (Schody pod vesmír, Země, hory, lidé a mnoho dalších).  Celkově počet vydaných Heckelových  titulů přesáhl dvacítku. Jeho archív čítal přes dvacet tisíc snímků, které každým rokem přibývaly a zkvalitňovaly.Heck1750.jpg
 Vilém Heckel spolupracoval i při realizaci proslulé Laterny Magiky pro Světovou výstavu v Montrealu. S hasselbladem, s linhofkou a  roleiflexy procestoval republiku i svět posedlý touhou po nových zážitcích a neobvyklých záběrech. Zpočátku „čekával na slunce“ , miloval pohodu, s postupem doby vidí v horách hrozbu a analyzuje jejich povahu v různých světelných i povětrnostních podmínkách. Spisovatel František Kožík z úvodu k Heckelově knize Naše hory napsal  „viděl svět jako nepřetržitě se nabízející námět ke snímkům, lidi i přírodu ustavičně vnímal jakoby na fotografii; ale měl výjimečně živý vztah k přírodě, chtěl poznat, uvidět a zachytit stále víc, neústupně pronikal tam, kde tušil dosud bílé plochy na mapě svých zkušeností, nepřetržitě hledal a zdokonaloval své ´velké téma´.“
 Osud se však neodvratně blížil k československé expedici do peruánských And v roce 1970, k níž se Heckel přidružil. Nechtěl aktivně „lézt“, zajímal se spíše o indiánské domorodce a jejich vesnice.  Pravděpodobně měl odjet o něco dřív, ale kvůli zpoždění nosiče zůstal. A tak deset dnů po svých 52 narozeninách zahynul spolu s dalšími čtrnácti členy výpravy pod lavinou balvanů, která v důsledku obrovského zemětřesení zničila československý horolezecký tábor. Další knihy a výstavy byly ze snímků z této i dřívějších výprav vytvořeny posmrtně.
 
                       Heck159.jpg      Heck162.jpg
       
  Vilém Heckel zůstává v paměti jako napodobovaný, ale nenapodobitelný fotograf přírody. Neobyčejný, ale skromný a opravdový člověk.
 V jeho stopách se vydávají nejen horolecké výstavy, ale i fotografové. Štít Viléma Heckela byla u nás řadu let prestižní soutěž v oboru. Další a další fotografové se v jeho stopách snaží pochopit duchovní sílu, krásu a fotogeničnost přírody, zprostředkovat divákovi přitažlivost a výzvu vysokých hor. Jako on mají úspěch v předáváním zážitků, které vysokohorský terén umožňuje těm nejodvážnějším.

VĚRA MATĚJŮ

V.Heckel:Výstup na Ullu Aus Baši, 1958-62
V.Heckel:Vrchol Mižingi, 1962
V.Heckel:Sněhové nebe II kolem, 1963
V.Heckel:Lyžař, asi 1962