Čtvrtek, 23 Listopad 2017
PORTRÉTY DUŠE PDF Tisk Email
Tuma 5609x.jpg
Českobudějovický fotograf  Michal Tůma (*1947) se fotografii věnuje od roku 1965.  Talent a lásku k fotografování zdědil po otci Miroslavovi, který mu byl učitelem i vzorem. Začínal ve skupině Fotos, spolupracoval s brněnským Fomatonem a valašskomeziříčským  Profilem. V roce 1976 spolu založil s devíti fotografy – Petr Balíček, Milan Borovička, Miroslav  Bílek, Rostislav Košťál, Taras Kuščynský, Milan  Michl, Miroslav Myška, Petr Sikula, Věra Weinertová – skupinu Setkání. Jeho vlastní tvorba se postupně  krystalizuje počátkem 70. let.

Fotografie řadí  do větších celků – cyklů, kde rozhodující vedle výtvarné kvality je i obsahová náplň. Jedním z prvních takových cyklů je Balet věnovaný tomuto specifickému umění a jeho tvůrcům. Z cesty do Paříže přiváží cyklus Paříž, jak já ji viděl. Zbožněná, erotizovaná francouzská metropole se mu stává symbolem, k němuž se často vrací. Také další cykly tematizují krásu, sen, lásku, vzpomínky – Kde se zastavil čas, Dívčí portrét, Z kamene čas, Řeka, Ona, Čekání na rozhovor, Chvíle pravdy, Sny z dětství i Shakespearovým Romeem a Julií inspirovaný cyklus Milovat a zemřít

 Tuma 5601x.jpg  Tuma 5606x.jpg
V letech 1978-1982 Michal Tůma spolupracuje s UNESCO, zúčastní se misií do v severní a střední Africe. Jeho Sahara postihuje svět volné přírody, zbytky bohaté historie a umění i současný život tamních obyvatel, včetně primitivního umění. Poslední cyklus je věnován Přeletu města, kde si uvědomuje nejen idealizaci, ale i problémy současného městského života.
Tůmova zvláštní poetika a křehký introvertní přístup k životu dávají na  jeho snímcích vzniknout směsici reality a snu. Jeho fotografování je pojato jako reportáž o vnitřním životě člověka. Skvěle narežírovaný obraz vlastního světa nalezeného v obklopující realitě.   
Cyklus černobílých velkoformátových portrétů známých i neznámých osobností Portréty s podtitulem „…fotografoval jsem i anglického krále“ parafrázujícím jednoho z portrétovaných, spisovatele Bohumila Hrabala, jakoby se trochu vymykal z jeho předchozí tvorby a přece na ni organicky navazuje.  Najdeme zde vedle Hrabala i například režiséra Jiřího Menzela, spisovatele Josefa Škvoreckého, Ludvíka Vaculíka, Ludvíka Kunderu, herce Petra Čepka, moderátorku Jolanu Voldánovou, teoretika umění Františka Dvořáka či legendu z dějin fotografie u nás chemika Jana Schlemmera a řadu dalších umělců a fotografových přátel. Kdybychom portrétované neznali, nebo pokud je neznáme, řekneme si: To je zajímavý člověk, s tím by bylo dobré se seznámit a  popovídat si. Portréty v mírně nadživotní velikosti totiž uchvacují nejen dokonalou technikou, ale především neobvykle přátelskou a příjemnou atjosférou. Jen výjimečně si autor pomáhá rekvizitou (maňásky v rukou psychiatra Moravy ) či v uvozovkách kostýmem (rektor VUT V Brně) nebo konfrontací, příběh citovaný v katalogu výstavy konfrontující zralou a mladičku podobu paní Edity Klojdové.  Převážně však fotograf hovoří ryze fotografickým jazykem a tváře portrétovaných oslovují diváka a komunikují s ním převážně očima.

Tuma 5610x.jpgTuma 8163x.jpg
Portrét je s fotografií spjat od samého počátku. První fotografické podobenky soutěžily s malířskými díly. Málokterý fotograf odolal výzvě vystihnout a zpodobit jedinečnost lidské existence, konkrétního jedince.  Portrét byl nejčastější úlohou fotografických ateliérů. Zachycení podoby určitých osobností je náplní i mnoha obrázkových časopisů. Právě v tom množství tváří, které nás v podobě fotografií obklopují,  je tak trochu problémem moderní doby. Marshal Mc Luhan již před lety konstatoval, že kamera mění lidi ve věci a fotografie zmnožuje obraz člověka natolik, že se začíná podobat masově vyráběnému zboží. Stylizace, móda, reklama skutečně v duchu pohanské pověry berou fotografovaným duši. O to těžší je vytvořit skutečný portrét, zachytit originalitu konkrétního člověka. Zejména tváře známých osobností jsou v jistém smyslu veřejným majetkem. Žijí tím, co si do nich lidé projektují. Je těžké nechat je být sebou samými. Michalu Tůmovi se to daří, protože pro něj není hlavní vystižení podoby, společenské zařazení, zdůraznění  výjimečnosti tvůrčí osobnosti, ale stejně jako ve své předchozí tvorbě hledá její lidský základ, charakter a opravdovost. Je těžké ukázat nově tvář, kterou denně vidíme například na televizní obrazovce, je však mistrné to dokázat. Příběhy zachycených obličejů mluví o lidském údělu, povaze fotografovaného a také o vztahu fotografa ke svému modelu. Tůma se nesnaží prosadit sebe, což se  výtvarnému portrétu často stává, takže pak vypovídá více o fotografovi než o portrétovaném. Nearanžuje, nestylizuje, nepomáhá si berličkami konceptu.

 Tuma 4927x.jpg  Tuma 8161x.jpg
Tajemství bude v tom, že dokáže s portrétovaným souznít, naladit se na jeho notu a tím vytvoří obraz, který stejně komunikuje s divákem. Výhodou mu je černobílá fotografie použitá mimo vší módnost, abstrahující realitu a zdůrazňující podstatné. Po Hvězdách karlovarského festivalu Tona Stana, Pražanech Herberta Slavíka  a sériích portrétů umělců a kulturních osobností Miroslava Pokorného a Jiřího Jiroutka tak vznikl další cenný soubor. O to cennější, že nejde jen o ty slavné, ale o hodnotu člověka vůbec, jak dokazuje třeba portrét fotografovy maminky, který je jedním z těch nejpůsobivějších. Každý z vystavených portrétů má i svůj příběh vzniku, ke každému se váže specifická situace vzájemného poznávání, spříznění a vlastního fotografování. O tom by nejlépe mohli pohovořit ti, kdo to sami zažili. Nicméně snímky o té pohodě vyprávějí i samy o sobě. Žádný z nich nevznikl na zakázku, je čistě rozhodnutím fotografa, koho zařadí do stále se rozvíjejícího cyklu, kde v duchu svých cyklů dřívějších poznává, promýšlí, skládá a považuje za podstatný obrazový celek. Metoda výběru, bližšího poznání a souznění je pro snímky důležitá stejně jako schopnost fotografa o trochu ustoupit do pozadí a pozorovat. Tyto portréty rozhodně duše nekradou, naopak vybízejí k dialogu, k zamyšlení. Jsou potvrzením, že ztráta osobitosti, bezduchá líbivost, napodobování a nejrůznější kulty mladosti, úspěšnosti, modernosti, ani stádnost a manipulace ve společnosti dosud nezvítězily nad obyčejným lidstvím, jeho originalitou a jedinečností každého jedince.
VĚRA MATĚJŮ